Oskar Kokoschka, Andy Warhol, Salvador Dalí, Krištof Kintera, Ivana Štenclová a další na jedné výstavě! Letní salón propojuje generace, kontinenty i umělecké přístupy – malbu, grafika i objekty. Od ironie po introspekci, od krajiny po technologii. Výstava, která překvapí, pobaví i dojme.
Krajina jako vnitřní prostor. Nejen prostor ke kontemplaci, ale i ke ztělesnění rytmu času, proměn světla a emocí, které se těžko vyjadřují slovy. Tradiční krajinomalba má v českém prostředí hluboké kořeny – a právě zde se Letní salón obrací k autorům, kteří navázali na tuto linii, ale zároveň ji každý svým způsobem posunuli. Jan Trampota a Antonín Slavíček – dvě výrazné osobnosti, které dokázaly v krajině najít jak lyriku, tak strukturu. Trampotovy obrazy dýchají tichou jednoduchostí a smyslem pro kompozici, která vychází z každodenního kontaktu s krajinou. Slavíček, inspirován impresionismem, zachycuje světlo s takovou intenzitou, že se jeho obrazy téměř proměňují v atmosféru samu. Karel Holub, Václav Březina a Michal Matzenauer přinášejí do výstavy další polohy krajinomalby – od melancholických výjevů přes poetickou geometrii až po expresivní zachycení krajinného detailu. Každý z těchto autorů hledá v krajině něco jiného: paměť, řád, nebo přítomnost. Výběr krajinářů není jen holdem tradici, ale ukázkou, že i „klasický“ žánr se neustále vyvíjí – podle toho, kdo se dívá, odkud se dívá, a co chce v krajině zahlédnout. Je to místo, kde se střetává vnější svět s vnitřním.
Výrazná jména současného umění, která překračují hranice stylů, médií i kontinentů. V této části výstavy se potkává expresivní gesto s konceptem, humor s melancholií, detail s monumentalitou. Autoři zastoupení v této sekci vytvářejí vizuální svět, který reflektuje naši dobu, ale často se k ní staví s kritickým odstupem – někdy ironicky, jindy s niternou vážností. Michael Rittstein, malíř s nezaměnitelným rukopisem, přináší do výstavy energii barev a tvarů. Jeho obrazy jsou explozí pohybu, groteskním zrcadlem lidského konání. Ivana Štenclová pracuje s figurací, kterou rozkládá a znovu skládá – jemně, ale důsledně, s citem pro barvu a výraz. Krištof Kintera, výrazná postava českého konceptuálního umění, překračuje hranice média i očekávání. Jeho objekty a instalace bývají ironické, naléhavé, technicky brilantní a vždy se vztahují k aktuálním tématům – od konzumu po klimatickou krizi. Zahraniční část osobností je stejně silná a vrstevnatá. Zhang Xiaogang ve svém ikonickém díle Slivoň a dívka pracuje s motivem rodinné paměti a identity – jeho tichá figurace nese hlubokou symboliku moderní čínské historie. Yue Minjun, mistr ironického úsměvu, nabízí autoportréty, které působí groteskně i znepokojivě. Jeho postavy se smějí, ale jejich úsměv je maskou – odcizení, přetvářky, absurdity. Tamara Berdowská, polská autorka působící na hranici mezi op-artem a minimalistickou abstrakcí, tvoří vizuálně precizní struktury – geometrické, ale zároveň organické. Její práce působí klidně, a přitom vibrují napětím mezi řádem a intuicí. Hans Glattfelder, představitel analytické malby, propojuje umění s matematickou logikou – jeho díla jsou záznamy systémů, které vytvářejí estetickou zkušenost založenou na přesnosti, opakování a konstrukci. Všechna tato jména spojuje důsledná osobní výpověď, schopnost artikulovat současnost v různých vizuálních jazycích a odvaha tvořit mimo hlavní proudy.
Andy Warhol – jméno, které rezonuje dějinami umění 20. století jako ikona pop-artu i konzumní kultury. Jeho slavná Marilyn, vystavená v Galerii Gong, není jen portrétem herečky – je obrazem doby, iluzí slávy i jejím zneklidňujícím stínem. V roce 1967 založil Warhol tiskařskou firmu Factory Additions, jejímž prostřednictvím vydal sérii sítotiskových portfolií na svá charakteristická témata. Prvním z nich byla právě Marilyn Monroe. Použil stejnou reklamní fólii s herečkou, jakou předtím využil pro desítky obrazů. Každý tisk byl vytvořen z pěti rastrů: jednoho s fotografickým obrazem a čtyř pro různé barevné oblasti, někdy tištěné mimo soutisk. O opakováních Warhol prohlásil: „Čím více se díváte na tutéž věc, tím více se vytrácí význam – a tím lépe a prázdněji se cítíte.“ Portfolio deseti tisků o rozměrech 91 × 91 cm představuje výřez Marilyniny tváře, vždy ve výrazné barevné variaci. Její rty často září sytou červení, vlasy jsou často zvýrazněny jasně žlutou. Jeden z tisků však pracuje pouze se stříbrnou a černou – jako by herečka vystoupila z černobílého filmového plátna, zároveň však zrcadlila tragičnost své smrti. Tato barevná proměnlivost umocňuje nejen její temperament, ale i pomíjivost slávy. Warhol tím, že vytvářel opakující se obrazy, evokoval její všudypřítomný status celebrity – přítomnost až do vyprázdnění.
Tvorba Jana a Evy Švankmajerových je hluboce zakořeněná v surrealistickém myšlenkovém rámci, který nevnímá imaginaci jako únik, ale jako nástroj revolty. V roce 1977 podepsal Vratislav Effenberger Chartu 77 za celou Surrealistickou skupinu – k níž tehdy náleželi i Eva a Jan Švankmajerovi. Effenberger ve svém doprovodném textu kritizoval nejen komunistický režim, ale i kapitalistickou demokracii – surrealisté se tak ocitli ve dvojí opozici, ale právě tím si uhájili své vlastní, svobodné myšlenkové pole. To jim umožnilo vytvářet díla, která nejsou podřízena ideologii, ale ani módě. Jan Švankmajer staví ve své tvorbě do středu nevědomou psychiku – svět snu, touhy, dětské zkušenosti, erotiky i smrti. Imaginace zde není pouhou estetikou, ale aktivitou, která rozvrací konvenční formy poznání. Aby mohl vzniknout nový svět, musí být ten původní otřesen – i proto působí surrealistická díla znepokojivě. Nejen tématy, ale i formou: Švankmajer experimentuje s médii, která si podmaňuje a přetváří – ať už jde o objekt, asambláž, animovaný film nebo loutkové divadlo. Výsledkem je umění, které nelze jednoduše zařadit – spíše se vpíjí pod kůži. Tvorba Švankmajerových je výjimečná svou kontinuitou i radikální otevřeností – představuje akt imaginativní svobody v době, kdy svoboda nebyla samozřejmostí. Vystavená díla v Galerii Gong nejsou jen fragmenty snů – jsou výzvou k přemýšlení, k odvaze myslet jinak a nezávisle.
