Pochází z ruského maloměsta, již sedmým rokem ale žije v Praze. Jako výtvarná umělkyně se věnuje malbě, linorytu, 3D grafice nebo vyšívání a její tvorba je plná archetypálních postav a pohádkových lesů.
Vedle toho působí šestadvacetiletá Liza Nagibina jako scénáristka a dramaturgyně televizních pořadů a na Karlově univerzitě studuje magisterský ročník sémiotiky.
Umění nikdy nestudovala a k malbě se dostala poměrně náhodně, když v noci nastoupila do špatné tramvaje a při čekání na tu správnou si ve večerce na zastávce koupila intuitivně sadu fixů. Když přijela domů, zkusila překreslit obrázek z telefonu a zjistila, že jí to jde. Bylo jí dvacet let, do té doby kreslila akorát v dětství, a tak využila volnější bakalářské studium a následující tři roky trávila kresbou osm hodin denně. Objevila v sobě talent a od té doby kreslí neustále.
Autorka se s Lizou Nagibinou zná, proto si v rozhovoru tykají.
Označit tě za malířku by bylo dost zužující, spíše bych řekla, že jsi vizuální umělkyně. Co všechno spadá do tvé tvorby?
Jsou to spíše tradiční média. Mám zkušenost s grafikou, digitálním uměním, malbou, kresbou, linorytem… Vizuální umělkyně je asi cool způsob, jak říct, co dělám.
Jak by ses tedy nazvala?
Ale jo, asi vizuální umělkyně, protože co se týče materiálů nebo toho, s čím pracuju, je to vždy otevřené. Dalo by se říct, že je mi jedno, jakým způsobem budu danou věc ztvárňovat. Nezáleží mi na konkrétním materiálu. Baví mě taky digitální umění, dělala jsem i graffiti, vyšívání, takže všechno je to vizuální umění. Nejvíce mě ale baví klasický akvarel.
Celý rozhovor Karolíny Veselé, publikovaný 29. 8. 2022 na webu UPmedia.cz, najdete zde.