Společenská role české kultury si v posledních sto letech prošla řadou zvratů. Jaké má ale tuzemský kulturní sektor vyhlídky do budoucna? Zatímco s ústupem pandemie se objevily důvody k opatrnému optimismu, nejnovější nápady současné vlády naznačují, že nás čeká spíš ochotnictví a hlad.
V roce 1902 pozval Spolek výtvarných umělců Mánes do Prahy francouzského sochaře Augusta Rodina. Pozvání bylo spojeno s jeho velkolepou výstavou, pro kterou nechal spolek podle návrhu Jana Kotěry postavit v Kinského sadech zvláštní pavilon. Organizace akce byla neobyčejně složitá a nákladná, spolek se velice zadlužil, a jak už to tak bývá, po Rodinově odjezdu už zdaleka nebylo tolik nadšení pro splacení dluhu. České společnosti velice šlo o to, aby Rodin navštívil dřív Prahu než Vídeň, osobní přítomnost a výstava francouzského modernisty totiž manifestovaly také nezávislost české umělecké scény na tehdy ještě stále hlavním městě monarchie. Roli zprostředkovatelů sehráli sochař Jiří Mařatka, který už dříve pobýval díky Hlávkovu stipendiu v Rodinově ateliéru, Zdenka Braunerová a Alfons Mucha. Plakát vytvořil Max Švabinský. Akce byla vyčerpávající pro Mistra i pro organizátory, ale její význam pro české umění nelze zpochybnit: Rodinův vliv vidíme mimo jiné na obou pražských monumentech následující doby, na Husově pomníku od Ladislava Šalouna i na pomníku Františka Palackého od Stanislava Suchardy. Vytržení českého uměleckého prostředí ze zbytku monarchie tehdy neznamenalo uzavření se do národoveckého sebepotvrzování, ale směle hlásalo kosmopolitní rozlet.
Celý příspěvek Aleny Zemančíkové, publikovaný v kulturním čtrnáctideníku A2, 10/2023, najdete zde.