Všechny tři eseje přinesly velice komplexní a demytizující pohled na problematiku práce s publikem a také kriticky nahlédly odvrácenou tvář praxe. Polemizovaly nad tím, zda se prací s publikem nedopouštíme kolonializace marginalizovaných skupin v domnělé snaze o řešení jejich nerovného přístupu k institucionalizované kultuře. Práce s publikem v sobě nese něco z paternalismu, který nás přivádí k neochvějnému dojmu, že známe své publikum; víme, co ocení a co je pro něj dobré.
Goran Tomka (Faculty of Sport and Tourism; UNESCO Chair in Cultural policy and management; University of Arts, Bělehrad), autor článku „All we need is audience development?“, vybízí k tomu, abychom znovu objevili kouzlo setkání s uměním mimo logiku schematického rozvoje a vyvarovali se klientsky orientovaného vztahu mezi kulturními profesionály a publikem. Také varuje před „těmi kulturními“, těmi, „co vědí“, ale zároveň bez sebereflexe svévolně rozhodují o tom, komu je kultury a kreativity třeba. A přijde-li na to, tak jsou ochotně připraveni kulturně netečné „beznadějné jedince“ zapojit, dovzdělat, aktivizovat anebo přinejmenším inspirovat. „Mistři participace v kultuře“ tak podle Tomky celý obor vhání do náruče neoliberální mašinerie.
Nevenka Koprivšek (umělecká ředitelka festivalu Bunker / Mladi levi festival, Slovinsko) v článku „Audience to be“ připouští, že toužíme-li dělat show pro každého, a tak uspokojit vkus každého, nemůže to dopadnout jinak, než že neuspokojíme nikoho. S ohledem na to, že evropské divadelní publikum se skládá převážně z bílé, vzdělané střední třídy, pochybuje o tom, že umění „může být korektivem nebo záplatou na dnešní zraněnou ‒ polarizovanou, rozdělenou, nebo dokonce segregovanou ‒ společnost“.
Pro překlad jsme vybrali článek Davida Stevensona „Cultural participation policies: A poverty of ambitions“ a v plném znění ho přikládáme dále. Stevenson (Queen Margaret University, Skotsko) se zabývá takzvaně „ne-kulturními“, „kulturou nepolíbenými“ lidmi. Ti podle něj nejenže neexistují, ale také používáním tohoto pojmu přispíváme k udržování statu quo, skrze který nikdy nelze dosáhnout spravedlnosti ‒ ústřední esence kulturní demokracie. Stevenson se domnívá, že (již od osvícenství) nebyla překonaná nepsaná hierarchie kulturních aktivit, která předpokládá, že některé formy mají (pro účastníky kultury) větší hodnotu než jiné. Podle Stevensona by však žádná kulturní zkušenost neměla být nadřazována jiné. „Všechny kulturní participace jsou si rovny“, a proto bychom měli nechat na každém, jakou formu činnosti považuje pro sebe za smysluplnou, hodnotnou nebo tu pravou. Nikdo by zároveň neměl být vylučován z jakékoli kulturní nabídky; ale co je ještě důležitější: v rámci dosahování sociální spravedlnosti by také nikdo neměl být vylučován při hledání definice, co vlastně kultura znamená.
Úvodní text: Magdaléna Petráková (Účast na setkání IETM byla podpořena programem IDU na podporu zahraničních kontaktů v oblasti profesionálního umění. Aktuální výzva zde: Krátkodobá mobilita – Go & See / s uzávěrkou 1. kola 3. 3. 2020)
Překlad: Barbora Doležalová (zdroj: David Stevenson, HowlRound.com)
Celý příspěvek, publikovaný v únoru 2020 na webu KreativníČesko.cz, si můžete přečíst zde.