Spolu s hotelovými a restauračními provozy patří živé umění mezi nejohroženější segmenty služeb. Zatímco hotely a restaurace se s uvolňováním karanténních opatření začnou vracet k životu a mnohé provozy pouze zredukovaly provoz, výkonní umělci přišli o práci nejméně do září.
Stát kdysi pro vysoké zdanění závislé práce donutil všechny organizace v kultuře (včetně svých vlastních!) propouštět. Zákaz veřejných produkcí tyto propuštěné „nezaměstnané spolupracovníky“ na volné noze okamžitě zasáhl, protože jim jejich „zaměstnavatelé“ přestali přidělovat práci a na žádnou mzdu při zrušených představeních nemají nárok.
Nutno po pravdě říci, že ministerstvo kultury od počátku intenzivně hledalo způsoby, jak pomoci, naráželo však zřejmě na své omezené materiální i personální kapacity. Informační a záchrannou roli ministerstva tak dosud suplují iniciativy Institutu umění – Divadelního ústavu (zpravodaj Kultura v karanténě, mapování situace v kultuře), Státního fondu kinematografie a soukromých organizací, jako je Asociace producentů v audiovizi (APA NEWSLETTER) nebo veřejná sbírka pod patronací Radka Baboráka, která dokázala během několika týdnů přerozdělit umělcům přes 800 000 Kč, a v neposlední řadě kolektivních správců (nejrychleji zareagoval Ochranný svaz autorský, který zastupovaným skladatelům a textařům postiženým výpadkem příjmů z veřejných produkcí ihned vyplatil významnou podporu ze sociálního fondu, který si sami autoři zřídili a financovali).
Celý příspěvek Rudolfa Lešky, napsaný 19. 4. a publikovaný 28. 4. 2020 na webu Divadelních novin, najdete zde.