Mezinárodní setkání divadelních lektorů a lektorek z českých a berlínských divadel měl název Pohled zpátky – pohled vpřed a jeho červenou nití byla postcovidová práce s divadelním publikem.
Čtyřdenní výjezd měl nabitý a různorodý program: nejedno divadelní představení, prohlídky Maxim Gorki Theater a Theater Grips, prezentace činnosti jednotlivých divadel v oblasti práce s publikem, diskusní stoly se členy GorkiX programů pro seniory a mladé, workshop k inscenaci i autentickou procházku multikulturní čtvrtí Neukölln s místní průvodkyní.
Projekt přinesl mnoho inspirace: od praktického sdílení konkrétních metod a přístupů až po diskuse nad nutností aktualizace pojetí kultury a redefinice divadelního lektorství. Kulatých stolů se zúčastnili zástupci a zástupkyně pěti berlínských, osmi českých a jednoho slovenského divadla. Projekt ve spolupráci s Maxim Gorki Theater iniciovala Asociace divadelních lektorů, která je jedinou oborovou asociací v ČR, sdružující profesionální divadla a lektory-fyzické osoby se společným zájmem: práce s publikem (audience development). Napříč členskou základnou tak byla zastoupena divadla: Národní divadlo, Národní divadlo Brno, Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo loutek Ostrava, Divadlo Radost, Divadlo v Dlouhé, HaDivadlo, Jihočeské divadlo a Divadlo Jána Palárika v Trnavě, v projektu byl zastoupen i Ateliér Divadlo a výchova z DF JAMU.
Pestré bylo i berlínské zastoupení kolegyň-lektorek, které pracují jak ve velkých, tak v komornějších scénách s různým dramaturgickým zaměřením i způsobem financování (Maxim Gorki Theater, Grips Theater, Deutsches Theater, Theater Strahl, Theater an der Parkaue).
Během intenzivních diskusí se otevřela mnohá společná témata, byly sdíleny konkrétní zkušenosti a postřehy z práce s publikem během pandemie i ze současného dopadu války a energetické krize na kulturní sféru v obou zemích.
Co přinesl lockdown? (POHLED ZPĚT)
Jedním z pilířů práce divadelních lektorů*ek je přímý kontakt s různými skupinami diváků a návštěvníků. Snahu zprostředkovat v období lockdownů komunikaci s publikem právě bez možnosti osobního kontaktu tak v obou zemích charakterizovalo “učení se za pochodu”: digitálním technologiím i novým způsobům uvažování o tom, co jedinečnost divadelního okamžiku znamená. Z nastalých omezení tak vznikaly mnohé kreativní digitální formáty, např. divadlo fórum online, participační performance ve formě videokonference či naopak tzv. one to one performance (jeden performer/lektor na jednoho diváka), dále imerzivní divadlo přes ZOOM, audiowalky či divadelní “stopovačky” v ulicích měst, pomocná videa do výuky k divadelním tématům a jako příprava pro maturanty, podcasty, proběhlo nespočet zkoušek zájmových souborů při divadlech a workshopů videokonferenční formou, vznikla bezbariérová online tvůrčí dílna k tématu požáru Národního divadla s děním přímo v historické budově. Berlínské divadlo Grips Theater například vytvořilo pro pedagogy tzv. Theater Power Paket – balíček divadelních cvičení rozšiřujících témata repertoáru divadla, která mají za cíl “posílit děti během pandemie, dát jim prostor pro jejich pocity a sny a navzdory všemu cítit přátelství, solidaritu a blízkost.”
I když si velká část divadelních tvůrců, divadelní lektory*rky tedy nevyjímaje, záhy osvojila ovládání pestré škály programů a aplikací, potřebu komunikace v osobní rovině shledali jak čeští, tak němečtí zástupci divadel jako nenahraditelnou a klíčovou. Nabyté dovednosti v digitální oblasti jsou, dle shody přítomných, výhodou a obohacením pro širší perspektivu lektorské práce. Digitální a celkově tzv. bezkontaktní formáty jsou momentálně realizovány či vyvíjeny méně často či skoro vůbec, a to především s ohledem na značnou poptávku publika po osobním kontaktu a setkáních naživo. Nejde tedy o nezájem či přehlížení nových možností, ale – jak se shodli zástupci divadel z obou zemí – lektoři*rky na ně nemají dostatek pracovní kapacity.
Ukázalo se, že po odeznění různě intenzivních vládních opatřeních proti šíření nemoci covid-19, se jak v Berlíně, tak v českých divadlech, zvedl zájem o lektorské programy natolik, že leckterá divadla nemohou poptávku pokrýt. To se, dle zkušeností přítomných lektorů, týká zejména divadel zaměřených na dětské a dospívající publikum a programů pro školy a rodiny s dětmi.
V jiných segmentech publika je však stále patrná opatrnost a nejistota, což se projevuje např. na rezervování vstupenek a doprovodných programů na poslední chvíli.
Starší diváci jsou stále velmi opatrní a obezřetní, co se týče zdravotních rizik návštěvy divadelního představení. Z diskuse navíc vyplynulo, že ač se možnosti využití digitálních nástrojů a sociálních médií v divadle výrazně posunuly, ne všechny cílové skupiny jimi vládnou a oslovování nového publika vyžaduje různorodé metody a cesty.
A co dál? (POHLED VPŘED)
Vedle ohlédnutí za dopady restrikcí na práci divadelních lektorů se fokus projektu soustředil na pohled vpřed, a sice na zúročení nabytých zkušeností a pojmenování pozorovaných změn diváckého chování a jejich očekávání po pandemii.
Divadelní lektoři*rky pozorují v divadlech oboustrannou potřebu prohloubit kontakt mezi umělci a diváky, snahu vyjít vstříc názorům veřejnosti, více se zajímat. Zejména v oblasti práce s mladým publikem je nezbytné naslouchání a aktivní zájem o témata mladé generace a překážky na jejich cestě k porozumění divadlu. Pro divadla jsou přitom dospívající a mladí dospělí klíčovou cílovou skupinou zítřejší ekonomicky výdělečné skupiny publika. Je tedy nasnadě, aby se sami tvůrci zajímali o potřeby dnešní mladé generace a v dialogu s nimi využili toho, že tito lidé přinášejí svá vlastní bytostně důležitá témata, která reflektují podobu současné společnosti. Prostředníky k navázání takového dialogu mohou být právě divadelní lektoři a lektorky.
Vznikla živá diskuse o potenciálu angažovanosti, který divadelní umění s sebou nese a míru otevřenosti a ochoty dnešních diváků, resp. účastníků doprovodných programů se k aktuálním tématům vyjadřovat. Příklady dobré praxe a inspirace zaznívaly z oblasti práce (nejen) s mladým publikem, ve které se divadelní lektoři snaží oslovit diváka prostřednictvím skutečně aktuálních a palčivých lokálních i globálních témat současnosti. Při prezentaci německých projektů byla zřejmá velká propustnost profesionálního a neprofesionálního umění a akcent na emancipaci, integraci a tematizování problematiky těch menšin, kterým se ve společnosti nedostává pozornosti, ale i těch, kterým se jí dostává ve veřejném prostoru naopak velmi mnoho. Berlínské divadelní lektorky se pak v kontaktu s diváky a s účastníky programů práce s publikem definují jako zprostředkovatelky divadelního umění, které je vnímané jako prostor pro utváření společensko-politických změn.
Z diskusí vyplynulo, že divadelní lektorky*ři v obou zemích jsou si vědomi důležitosti práce s “novým” publikem. Novým ve smyslu turbulentních změn, kterými si jako společnost i jednotlivci v posledních několika letech procházíme. Považují za důležité ve své práci prostřednictvím umění mluvit o demokratických hodnotách a sociálních problémech současnosti, o definování osobních hodnot a respektu k odlišnostem všeho druhu.
Zároveň je v současné situaci palčivě aktuální definovat a odstraňovat co nejvíce bariér, které stojí v cestě do divadla dnešnímu divákovi – ať jsou to bariéry v rovině sociální, psychické, fyzické či ekonomické.
Poznání, že individuální izolovaný život bez skutečného sociálního propojení a nových vjemů nestačí, vede divadelní lektory*rky k tomu, aby ponoukali publikum k aktivitě, ne k pasivní konzumaci umění. Cílem je otevřít dveře divadel, reflektovat dramaturgii práce s diváky. A jak je zapsáno v jednom z brainstormingů tohoto setkání: “… jít za diváky, namísto čekání na ně!”
Výjezd proběhl za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti a Fondů EHP a Norska. Děkujeme!