Před pravděpodobným ministrem kultury Martinem Baxou stojí zásadní úkol: vrátit kulturu do povědomí lidí jako něco, bez čeho se nelze obejít. Ať už za covidu, nebo mimo něj.
Divadelní sály, kina, galerie, koncertní sály, knihkupectví, festivaly. V době covidu jsme se bez nich přece také obešli, tak proč bychom na ně měli mít celé ministerstvo? Není na světě spousta důležitějších věcí? A nestačila by vlastně televize, vždyť tam je přece všechno, ne?
Kultuře (a snad i umění, to je ještě podezřelejší obor) se věnuji dlouhodobě – teoreticky prostřednictvím novinářských článků i prakticky jako autorka knih či televizních pořadů. Přesto mě po všechny ty roky nepřestalo zarážet, jak zbytná se zdá kultura velké části populace. Kam vměstnat do života mytického obyčejného Čecha, kamsi mezi práci a hospodu, návštěvu divadla, kina či snad dokonce četbu knihy?
Vztah většinové veřejnosti ke kultuře dobře ilustruje i povolební vyjednávání o nové vládě. Ministerstvo kultury se vnímá tradičně jako nejméně důležité a skoro by se zdálo, že by nikomu až tak nevadilo, kdyby se zrušilo. Roky ve volebních slibech slibované jedno procento ze státního rozpočtu na kulturu nikdy nikdo nedal. Ministři kultury roky žadoní o každou korunu.
Celý příspěvek Ireny Hejdové, publikovaný 19. 11. 2021 na webu SeznamZprávy.cz, najdete zde.