Dagmar Jelínková působí v Metodickém centru pro muzea umění (Národní galerie).
S odstupem času je užitečné sledovat historii rozvoje edukace v českých galeriích a muzeích umění, která nastala zejména po roce 1990. Při pozorném pohledu se vynořují otázky související s mnoha dnes aktuálními tématy. Souvisejí i se schopností a ochotou edukačních oddělení odborně využívat poznatky kognitivní psychologie, teorie komunikace, sociologie a také filozofie umění vztažené k filosofii obecné.
Ministerstvo kultury zřizuje za účelem odborné podpory muzeí různá metodická centra. K tématu edukace mají blízko zejména brněnská centra pro muzejní vzdělávání a progresívní činnosti galerií umění. Ta se nám však omluvila, že se problematikou obsaženou v našich otázkách nezabývají. Proto jsme přivítali odpovědi z Metodického centra pro muzea umění v pražské Národní galerii, které zpracovala historička umění PhDr. Dagmar Jelínková.
Přístup k edukaci má dvě základní větve, které se dají charakterizovat jako hlasitá, kolektivní (animace) a tichá, individuální (interaktivní expozice). Na jednom z brněnských sympozií v 90. létech 20. století věnovaném galerijní edukaci se diskutovalo o srovnání obou přístupů a lidé se shodli na přednostech druhého z nich, protože odpovídá situaci umělce, který tvoří své dílo v nerušené tichosti osobního bezeslovního kontaktu s materiálem. Národní galerie prezentovala ve Veletržním paláci modelovou interaktivní expozici, Asociace muzeí a galerií i Rada galerií ČR k tomu vydaly metodické publikace, ale tichý přístup je užíván jen výjimečně v nejprogresívnějších institucích. Jak si to vysvětlujete?
Celý rozhovor Tomáše Fassatiho, publikovaný 18. 1. 2025 na webu Designcabinet.cz, najdete zde.