V návaznosti na text o situaci odborových organizací v kultuře přináší Artalk rozhovor s novou předsedkyní Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody, Dagmar Jelínkovou, která zároveň pracuje jako metodička v Národní galerii Praha.
Na konci dubna jste se stala předsedkyní Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody (dále OSPKOP). Jakou roli odborů v kulturních institucích současnosti vidíte?
Ve výkonném výboru jsem pracovala dvě funkční období předtím, poslední čtyři roky jsem dělala místopředsedkyni, abych se trošku už do té problematiky víc zapojila a nebyl to takový šok v tom přebírání. Nicméně v rámci svazu jsem se doteď zabývala spíš těmi odbornými záležitostmi, to znamená, že jsem chodila na kulturní tripartitu, věnovala jsem se připomínkování zákonů atp. To pracovněprávní zaměření svazu dělala Miroslava Knoflíčková, která byla dlouholetá funkcionářka a v posledních letech také předsedkyně svazu. Působila tady jednadvacet let, když předtím v 90. letech pracovala v prezidentské kanceláři u Václava Havla, takže byla zvyklá na tu dokonalou politickou práci. Tohle nahradit bude pro mě velmi obtížné, protože přece jenom takové zkušenosti nemám, a než se dostanu do těch pracovněprávních záležitostí, mi bude asi nějakou dobu trvat.
Co se týče role odborů v dnešní době, je jeden z nejdůležitějších aspektů členství v odborové organizaci právní pomoc v případě nějakého pracovněprávního sporu. My v OSPKOP spolupracujeme s Jaroslavem Stránským, jedním z nejlepších právníků na pracovní právo. Takže z tohoto hlediska myslím, že naši členové a členky nepřijdou o nějakou právní podporu. To je pro mě důležité.
V průběhu posledních třiceti let se totiž v rámci zákoníku práce ta role odborů výrazně marginalizovala, obzvlášť v příspěvkových organizacích odboráři už nemají téměř žádný vyjednávací prostor. Protože můžeme sice kolektivně vyjednávat, ale ani ten zaměstnavatel de facto nemůže nakládat svobodně s těmi penězi, protože platy omezuje nařízení vlády a objem na platy omezuje zřizovatel. To, co zbývá a o čem odbory mohou svobodně jednat, je hlavně bezpečnost práce a ochrana zdraví, tam máme pořád ještě tu spolurozhodující roli – a pak je to jednání o Fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP), kam spadají různé benefity. Ale i tady konsolidační balíček omezil objem prostředků ve fondu na jedno procento a z našich platů nám jedno procento nestačí v podstatě ani na pokrytí příspěvku na stravné. Takže ani zde není možné vyjednat nějaký velký sociální program a většinou se přispívá jen na nějaké ty produkty spoření na stáří. A zase: ty příspěvky jsou ve stovkách, ne v tisících jako někde v těch výrobních sférách.
Tohle všechno dohromady znamená, že v kultuře zaměstnanci a zaměstnankyně zkrátka nepociťují velký význam odborů. To se změní většinou, až když se dostanou do nějakého pracovněprávního problému, protože my jim můžeme tu právní pomoc poskytovat zdarma, což nečlenstvo nemá.
Celý rozhovor Anežky Bartlové, publikovaný 19. 6. 2026 na webu Artalk, najdete zde.
Související článek
Odborářstvo v kultuře: Nebojme se pojmu solidarita! (Anežka Bartlová, Artalk.info, 18. 6. 2026)