Bohemia realita – s Jeanem-Gaspardem Páleníčkem hovoří Jaroslav Formánek

Publikováno 10. 1. 2019

S básníkem, překladatelem, kurátorem a kulturním organizátorem Jeanem-Gaspardem Páleníčkem o dvojím občanství, pařížském Českém centru, kulturní diplomacii i zkušenostech z dlouholeté práce věnované prezentaci české kultury ve Francii hovoří Jaroslav Formánek.

I.
Po rodičích máte dvojí, česko-francouzské občanství. Jak se něco takového promítá do práce v kulturní diplomacii?

Jako člověk se dvěma jazyky a zkušeností dvou zemí a kultur se celý život setkávám s jinakostí: v sobě, v pohledu druhých na mne a ve svém pohledu na druhé. Musel jsem se naučit tuto jinakost sobě i druhým překládat, a to napříč odlišnými kulturními a jazykovými kódy, nejen českým a francouzským. Což ovšem předpokládá především závazek neustálého prohlubování znalostí o své vlastní kultuře. Člověk pociťuje potřebu předávat dál, co má rád, co považuje za důležité, co ho formuje a oslovuje, přičemž přirozeně touží poznávat to do větší hloubky. To mně snad pomáhá a za dobu mého působení v Českém centru Paříž pomáhalo k tomu, abych nebyl ani tak mostem, jako spíš aktivním převozníkem mezi odlišnými prostředími.

Říkal jste „prohlubování znalostí o své vlastní kultuře“. Což ve vašem případě znamená víc o té české, nebo francouzské – nebo o obou?
O obou. V posledních letech jsem ale díky své práci v pařížském Českém centru poněkud více stranil české.

Literární texty píšete česky i francouzsky. Britská literární historička Clare Horackova označila vaši francouzsky psanou prózu Břízy jako přiznání a přijetí toho nejhoršího z traumat českých dějin druhé poloviny 20. století. Zároveň soudí, že jste takový text mohl napsat především díky odstupu, který vám umožnila francouzská zkušenost a francouzština.
Pokud tomu tak bylo, nebylo to vědomé. V době, kdy vznikal tento text, jsem psal převážně francouzsky.

Podle jakého klíče se dvojjazyčný autor rozhoduje, kterou řečí bude zrovna psát?
To se může odvíjet od čistě vnějších podnětů, například ze strany nakladatele. Na druhou stranu jsem se nikdy nebránil tomu, aby některé české prvky nebo reálie vstupovaly do mých francouzsky psaných textů a naopak. Do mé Jedné věty, která vyšla v Revolver Revue, dokonce pronikaly celé francouzsky psané pasáže.

V jakých situacích se cítíte být víc Francouzem a kdy naopak Čechem? 
Čechem třeba když pozoruji, jak nesamozřejmé je, aby se ve francouzském literárním díle prolínaly různé jazykové roviny. Vzpomínám si na názor Zbyňka Hejdy, že vulgarismy patří především do literatury, a ne do běžné mluvy. Pro Čechy je oxymóron přirozenou součástí myšlení a to nejnižší, nejvulgárnější – nejen jazykově, mám na mysli i některé motivické okruhy, skatologické nebo erotické – může v českém kontextu vést někdy přímo k metafyzice. Proto ve francouzských překladech českých literárních textů tak často dochází k jistému posunu směrem ke spisovnějšímu jazyku.

Na osobnější rovině: člověk se nejvíc cítí být součástí svého kulturního prostředí tehdy, když ho jeho vlastní krajané začnou považovat za cizince. Například když mi Francouz řekne, že na Čecha nemám ve francouzštině přízvuk. Nebo když se Čech pozastaví nad tím, že řeknu „u nás“, a vyjeví mi tím, že mě nepovažoval za našince.

Celý rozhovor, publikovaný 10. 1. 2019 na webu Bubinekrevolveru.cz, najdete zde.