Páté číslo Bulletinu Kreativního Česka (IDU) je věnováno tématu statusu umělce. Vychází v dubnu 2023.
Nestandardní pracovní podmínky, nestandardní pracovní doba a až
příliš často nestandardní ohodnocení za nestandardní vklad do přípravy
díla. I takto obyčejně můžeme popsat realitu většiny profesionálních
umělců a umělkyň. Slevil kulturní svět z principů a pravidel, které
utvářejí řadu jiných odvětví české ekonomiky? Nebo se nestíhá zastavit,
reflektovat a vyjednat si to, co mu chybí? Místo posilování spořicího
konta značná část těch, kdo se živí tvorbou, posiluje spíše svou vůli
vydržet, vydržet tančit mezi kapkami deště. Nakonec ale zmokne jak
umělec, tak stát. Přitom jeden potřebuje druhého. Stát investuje do
vzdělávání a objevení uměleckého talentu, ale nepodporuje už efektivně
jeho udržitelnost. V tu samou chvíli se umělec jakožto nositel „českého“
talentu a ten, kdo se pohybuje na volné noze, snaží sám sebe přesvědčit,
že stát tolik nepotřebuje, protože kultura a umělecký svět je přece
něco, co nás (stát) přesahuje. Pravidla trhu, vyjednávání a diktování si
podmínek, natož honoráře jsou dovednosti, které školy múz nerozdávají.
Perspektiva se pozměnila v roce 2020, kdy se kvůli nečekaným
pandemickým omezením zastavil také kulturní provoz. Navíc jako
první z řady. Ono zdánlivě malé ozubené kolečko české společnosti
a hospodářství povýšilo v našem nazírání na řadicí páku. Následoval
aha moment napříč společností – bez kultury se nám všem žije hůř.
A k tomu novinové titulky reflektovaly nemilé zjištění, že stát nejen
že nezná svoje umělce, ale nezná ani pracovněprávní rámec jejich
fungování, což zpočátku vedlo k neefektivním tahům za záchrannou
brzdu proti nárazům lockdownů. A tak jsme četli: „Krize je likvidační;
Na program na záchranu kultury většina umělců nedosáhne. V problé-
mech jsou i úspěšné kapely; I my jsme umělci. Program COVID – Kultura
diskriminoval těžce postižené; Covid: Příběhy umělců, kteří museli
za pandemie měnit kariéry.“
To, že profesní život umělců a kreativních profesionálů na volné noze
byl dlouhou dobu nepochopen, nám musela zdůraznit covidová
pandemie? Ano. Avšak jak zmiňuje Barbora Etlíková v úvodním textu,
krize umělcům, umělkyním a pracovníkům v kultuře přinesla i naději.
Přivítejme proto pozitivně krok zpět, kdy se konečně hledají odpovědi
na základní otázky. Kdy se frustrace může přetavit v dialog (nejen) se
státem o nových podmínkách a nových zásadách i hodnotách. Proces,
který si na sebe vzalo ministerstvo kultury v Národním plánu obnovy,
přinese řadu analýz pro přijetí zákona o statusu umělce. Vedle dat mají
zapojení aktéři právě nyní šanci tlumočit veřejnosti to podstatné:
pokud chceme živé umění, musíme chtít i život umělce, ne jeho přežívání.
A na cestě, která možná povede k přijetí zákona o statusu umělce, třeba
dojdeme i k tomu, že je namístě chtít (od umělců) méně. Protože sílí
hlasy, že umělecká a kulturní produkce není zpracovatelský (grantový)
průmysl. Tyto a další důležité aspekty právě probíhajících výzkumů
a dialogů pro vás shrnujeme v pátém bulletinu Kreativního Česka.
Podnětné čtení přeje
Lucie Ševčíková
šéfredaktorka webu Kreativní Česko
V číslě najdete příspěvky Lucie Ševčíkové, Karolíny Balcárkové, Barbory Etlíkové, Evy Žákové, Petra Mezihoráka, Hany Felklové, Jany Návratové, Natálie Preslové a Vladimíra Hyánka.
Bulletin je k dispozici ke stažení na webu Kreativního Česka. Rovněž je k dispozici audioverze.