V posledních letech byla revitalizována národní dimenze kulturních politik evropských zemí. V Dánsku a Nizozemsku byly zahájeny národní kulturní kánony. Několik národních paradoxů se projevuje v turecké kulturní politice. Na druhou stranu EU stále více prosazuje kulturní rozmanitost a mezikulturní dialog. Celosvětově byla ratifikována úmluvou UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů většina evropských zemí. Tento současný evropský a globální vývoj vyvolává řadu vědeckých a politických otázek týkajících se kulturních politik: Která paradigmata národnosti a identity jsou na programu lidských a společenských věd? Mají potenciál pro analýzu kulturní politiky? Rozvíjí se vývoj nový směr v oblasti výzkumu kulturní politiky?