Ve dnech 24. až 27. 1. 2020 se v Centru Plující oblaka uskuteční workshop butó s japonskou tanečnicí a choreografkou Sumako Koseki.
„Pokud jde o butó, vzniklo zde mnoho nedorozumění – bývá považováno za tanec přízraků, něco děsivého a podobně. Ale v butó jde o hledání světla v temnotách, jde o to, aby světlo bylo v temnotě vidět jasněji.“ (Sumako Koseki)
Program: fyzický trénink zaměřený na dech a vitální energii Ki, cvičení s imaginací (animální tělo, předci, prázdnota, tanec samurajů), evokace zasunutých vzpomínek, podvědomí a kolektivní paměti, stav chaosu a odosobnění jako zdroj pohybu a jeho transformace do formy, rytmu a choreografické struktury
profil účastníka: vhodné pro každého, kdo se zajímá o práci s tělem, zkoumání a rozvíjení funkcí těla a mysli, pro umělce a studenty performativních umění, tance, divadla, vizuálních umění, antropologie
Místo a čas: 24.–27. 1. 2020, Centrum Plující oblaka, Praha
Pá 24. 1. (16.00–20.30)
So 25. 1. (10.00–18.00)
Ne 26. 1. (10.00–18.00)
Po 27. 1. (16.00–20.30)
Rezervace: v případě zájmu o účast nám pošlete stručný motivační dopis, vaší rezervaci potvrdíme do dvou týdnů
Účastnický poplatek: 3 650 Kč
Informace a registrace: Kateřina Bilejová, E
Sumako Koseki je japonská tanečnice a choreografka, studovala tradiční japonská umění a butó. Jejími učiteli byli Tadashi Suzuki (divadlo nó, divadlo kabuki v soudobém kontextu) a Isso Miura (butó). Na University of Tokyo studovala filozofii a psychologii. Spolupracovala s významnými umělci (Grotowski, Barba, Leotard, Adrien aj.). Sumako Koseki učí divadelní umění, performance a tanec butó v Japonsku a dlouhodobě umělecky působí i v Evropě. Od roku 2002 pořádá workshopy v České republice a publikum mělo možnost shlédnout zde několik jejích představení. Kromě tance butó její tréninková metoda vychází ze starých japonských divadelních technik a bojových umění, jejichž důležitou součástí je vědomá práce s vitální energií Ki a dechem prohlubující naší vnímavost. Sumako označuje tanec butó jako tanec na hraně , kdy výraz a pohyb vzniká ze stavu naléhavosti, tísně a životní potřeby. Jako samuraj či zvíře v mezní situaci je tělo schopné reagovat bezprostředně, mimo logické myšlení. Prázdné (mrtvé) tělo je zde klíčovým pojmem. Ve stavu odosobnění může interpret evokovat archaické vzpomínky zakódované v našem plazím mozku nebo DNA. V bezprostředním tanci se můžeme dotknout chaosu a stínů našeho podvědomí, ne však proto, abychom v nich zůstali. Skrze otevření plodného pole kolektivní paměti můžeme sdílet s publikem hluboké emoce.