Jiří David je jedním z největších kritiků dotací do vizuálního umění. Vadí mu i změny v Chalupeckého ceně.
Nedlouho poté, co Společnost Jindřicha Chalupeckého oznámila, že letos nebude vybírat žádného vítěze své ceny, nýbrž všem finalistům uspořádá společnou výstavu, se ozval Jiří David s požadavkem, ať Společnost vrátí grant, který dostala od ministerstva kultury. Přijde mu nefér čerpat peníze na něco, co se nakonec neuskuteční. Státní dotace do oblasti vizuálního umění by ale nejraději zrušil úplně, nebo by alespoň přeobsadil grantové komise, kde se podle něj točí stále stejní lidé a dochází v nich ke „kamarádšoftu“.
LN: Na svém facebookovém účtu píšete, že chcete revolučním způsobem převzít zastoupení v grantových komisích. Co jste tím myslel?
Samozřejmě se jedná částečně o nadsázku či recesi, ale záměrně a vědomě jsem použil slovník, který se v poslední době objevuje nejen ve vizuálním umění, ale také v současné filozofii a sociologii. Vypovídá o tom, jak fungují některé instituce a jedinci, jaký přebírají slovník, který je pro mě již vybledle anachronický a v mnohém i tendenční. Nechci používat omšelé výrazy jako tato sebou adorovaná „progresivní“ síla, ale mám za to, že se za tímto slovníkem, způsobem „korektního“ chování a podobně schovávají velmi osobní mocenské a velmi zřejmé snahy o uchvácení kulturního území.
LN: Ve svém prohlášení kritizujete jak ministerské, tak magistrátní grantové komise. Proč podle vás nepracují dobře?
Nejradikálnějším způsobem – co se vizuálního umění týče – by bylo granty zrušit úplně, ale pozor, mluvím a budu mluvit nadále pouze o provozu vizuálního umění. Myslím si totiž, že v komisích sedí většinou lidé, kteří se točí v incestním kruhu, což se pak projevuje v samotných výstupech komisí, kdy se preferují kamarádšofty spřízněné s určitým typem umění, u kterého se část lidí domnívá, že je progresivní. Já si naopak myslím, že tomu tak většinou není.
Celý rozhovor Pavla Vokatého, publikovaný 1. 9. 2020 na webu Lidovky.cz, najdete zde.