K lepšímu zvládnutí koronavirové pandemie by se nám hodilo trochu německého pedantství nebo jihokorejské disciplíny, říká ministr kultury Lubomír Zaorálek.
Ministr kultury ve fasované modré roušce nás srdečně vítá. Podáním ruky, i když se to nedoporučuje, ale od čeho jsou v čase koronaviru dezinfekce. To ještě nevíme, že odpoledne míří na test na koronavirus. Zřejmě dopadl dobře – nikdo z chytré karantény nám po rozhovoru nevolal.
Krize, kterou prožíváme, je podle ministra kultury Lubomíra Zaorálka (ČSSD) testem naší kultury, tedy způsobu, jakým jsme schopni zvládat předsudky a nenávisti. A odhaluje mentální stereotypy, které nám brání k lepšímu vyladění informačních systémů a jejich komunikačního propojení, jež budou v životě s virem konkurenční výhodou. „Jižní Korea je strašně zajímavá země, ale byl bych nerad, aby Korejci byli před námi jenom proto, že dokážou lépe koordinovat krizovou komunikaci při virovém ohrožení,“ říká ministr Zaorálek, který slibuje i další finanční pomoc na živé umění.
Na pomoc kultuře jste chtěl 1,16 miliardy korun, dostal jste o 90 milionů méně. Spokojíte se?
V první řadě šlo o to, co patří do kultury a kde můžou pomoci jiné resorty. Ministerstvo kultury je tu bráno jako úřad, který se stará o veřejnou službu, který pomáhá neziskovému sektoru. V jiných zemích je to jinak, tam může ministerstvo zasahovat do kreativního průmyslu. Mně je tento směr blízký, to propojení s průmyslem a tvořivými obory, k tomu bychom mohli směřovat, ale dnes máme jinou roli a z toho jsem vycházel. V první řadě jsme se snažili pomoci těm, kteří nevytvářejí zisk a kteří nedosáhnou na pomoc nabízenou ministerstvem průmyslu. Ti, co mají kulturu především jako podnikání, si mohou poradit i jinak. S tím prvním balíkem pomoci jsem ale spokojen.
Rozdělení na ziskové a neziskové kulturní podniky byl důvod, proč vás soukromí provozovatelé pražských divadel vyzvali k odstoupení. Vy jste je drsně odmítl, přitom oni nechtěli než to, abyste je vzal pod společnou kulturní střechu.
To, co se dnes děje, je velký zdroj utrpení. Lidé jsou nemocní, někteří umírají. A je to také zdroj utrpení v oblasti ekonomické, protože krize rozbíjí životy lidí. A stát, který má v této chvíli povinnost pomoci a je tu od toho, se nemůže řídit podle hlasu lidí, kteří nejvíce křičí. Právě proto, že jde o životy lidí, mi to jde proti srsti.
Jakmile se v kultuře někdo ozve, vždy je napaden, že moc křičí. To je taková česká tradice. Lidé se pak bojí si o něco říct. Navíc i v soukromých divadlech pracují lidé, herci, technici a další, kteří teď ekonomicky trpí. A nejde o nic jiného než pro ně udržet možnost práce.
Ti lidé se mnou jednali, ale pak se tvářili, že s nimi nechci mluvit. Proto mluvím o tom, že příliš křičí, jako by s nimi nikdo nechtěl mluvit, a to není pravda.
V Německu nerozlišovali mezi komerční a nekomerční kulturou. Nezávislé soubory dostávaly peníze plošně podle velikostí produkcí. Nešlo to udělat i v Česku?
Tak zrovna pan Lichtenberg (Divadlo Broadway – pozn. red.), který křičel asi nejhlasitěji, je autorem výroku, že divadlo je byznys jako každý druhý a že se tak na něj má pohlížet. To jsem neřekl já… Ale když jsem jednal s řediteli komerčních divadel, zjistil jsem, že to tak není, že řada těchto divadel nedosáhne na byznysové programy ministerstva průmyslu, protože pro banky nejsou kredibilní. Linie mezi pouhým podnikáním a kulturou se nedá malovat tak jednoduše, což jsem také nikdy neudělal. Mám před očima spoustu komerčních kulturních akcí, které pro tuto zemi znamenají hodně, a dávám si pozor, abych tak snadno nedělal takové rozdíly. Jen jsem tyto lidi upozornil, že těžko budeme ve vládě hledat nástroje, které by pomohly. Protože od začátku bylo jasné, že nemůžeme kompenzovat zisk, na to nemáme. Byl jsem ale vždy ten, kdo říkal, že máme být v pomoci velkorysí, že teď není čas šetřit, že dávat a hned šetřit nelze, že na tyto projevy národní mentality teď není čas. Nejsou ale jenom lidé, kteří křičí. Chodili za mnou lidé z kultury, kteří žádnou pomoc nechtěli, a naopak nabízeli, že oni někde někomu pomůžou. A bylo jich víc než těch křiklounů.
Rozhovor Petra Fischera byl publikován v týdeníku EURO 18. května 2020. Celý si jej můžete přečíst na webu ČSSD, kde byl zveřejněn o den později.