Vláda přehlíží širokou oblast neziskové kultury, která je pro společnost životní nutností.
Ve čtvrtek 23. dubna se v samém závěru Událostí, komentářů na ČT24 zeptala moderátorka Marcela Augustová herce Davida Matáska, jak pandemie covid-19 ovlivní budoucnost kultury. Chtěla konkrétně vědět, zda se malá divadla, až bude po karanténě, „nadechnou a budou pokračovat, byť za nějakých skromnějších podmínek, nebo (zda) jim jde skutečně o život“.
Herec jí řekl, že skromnější podmínky menší divadla už mít nemohou, takže pokud se k nim vláda nebo stát nepostaví velkoryseji, zaniknou, což by bylo pro kulturu tragické, protože bez těchto divadel by nemohlo existovat ani to Národní.
Když se ho moderátorka s nadějí v hlase zeptala, zda si myslí, že až krize odezní, si budeme živé kultury víc vážit, řekl poněkud nerozhodně „doufám“ a kroutil přitom pochybovačně hlavou.
Kultura jen v konzervě?
Kdo si vzpomněl na poslední větší televizní vystoupení prezidenta Zemana v televizi (Partie, TV Prima 12. dubna), vůbec se mu nedivil. V hodinovém rozhovoru se ho moderátorka Terezie Tománková sice na živou ani jakoukoli jinou kulturu vůbec nezeptala, protože ji zajímaly investice, ale prezident svůj názor na podporu kultury nepřímo vyjádřil sám: „Mimochodem, já mám takovou jednu zálibu, promiňte, že vás tím obtěžuji. Celou dobu říkám, a říkám to všem ministrům kultury, že nejdůležitější kulturní investice je investice do oprav kulturních památek. A říkám těm ministrům poněkud nezdvořile – víte, umělci vás budou milovat, když jim dáte nějaké dotace, když půjdete na jejich recepci a podobně, ta památka vám nezatleská. Ale jeden opravený zámek, hrad, klášter, krásná secesní vila nebo cokoliv jiného, to po vás zůstane. Ta recepce pomine jako pěna dní.“
Letmo se ke kultuře prezident v projevu rovněž na Primě vyjádřil už dříve (19. 3.), a to úšklebkem, když se v době zákazu návštěv v zařízeních pro seniory z důvodu rizika nákazy otřel o herce, „z nichž někteří si stěžovali, že nemají kšefty, (že) by udělali lépe, kdyby například navštívili domovy důchodců a přinesli tam trochu radosti“. Je tristní, že prezidentův pohled na veškerou živou kulturu je omezen jen na kšefty, na recepce a na potlesk, který si asociuje nikoli s umělcem a jeho výkonem, nýbrž jen s prokazováním přičinlivé uctivosti hodnostáři přidělujícímu dotace. To je však jen menší část problému, který s kulturou má. Tváří se, že chce upozornit, že památka netleská, ale nepochybně mu mnohem víc jde ještě o něco jiného. Památka ho taky nekritizuje, nezobrazuje neomalenost jeho kamarily, nezrcadlí mělkost jeho prezidentství, nevysmívá se jeho malosti.
Živá kultura tohle všechno často dělá a prezident nemá dost velkorysosti ani empatie, aby když už ji nemůže sám nechat vyhladovět, se alespoň nepokoušel od její podpory odrazovat ty, kdo na rozdíl od něho možnost i pravomoci k financování kultury mají v popisu práce.
Český prezident zkrátka živou kulturu rozhodně nemusí. Je mu nepohodlná, a dokonce to vypadá, že se jí bojí. Stojí-li o nějakou kulturu, pak o sterilní a dezinfikovanou (což dokumentuje výběrem umělců, které vyznamenává), případně konzervovanou, například v památkových objektech.
Nejen malé scény
Připomeňme si, že v této krizi nejde jen o divadla a o herce, ti jsou jen nejviditelnější. Stejně jako malé scény jsou však ohrožena i malá nakladatelství zaměřená na neziskovou literaturu, která už před pandemickou zástavou knižního trhu přežívala ve stejné skromnosti jako malá divadla. Pro českou literární kulturu jsou tato nakladatelství přitom stejně důležitá jako malé scény pro Národní divadlo a jejich zástupci na to poukázali, když ustavili cech malých nakladatelů, který se obrátil na ministra kultury s naléhavým voláním o pomoc.
Pomoc budou nepochybně vyžadovat také malá knihkupectví, knihovny, galerie, muzea, orchestry, bez nichž se respektované instituce zvané národní v žádné z kulturních oblastí neobejdou. Zkrátka celá široká oblast neziskové kultury, která je pro společnost, jež má plnohodnotně fungovat, a nikoli pouze přežívat, životní nutností.
Vláda to však zatím víceméně přehlíží. Na tiskových brífincích, kde se téměř obden oznamují další opatření k překonání krize, se o kultuře a její podpoře příliš nemluví. Ministr kultury Zaorálek žádal podpůrný balíček ve výši jeden a půl miliardy, dostal skoro o třetinu míň.
Když došlo o Velikonocích k prvnímu rozvolnění karantény, pozastavovali jsme se nad tím, že byly otevřeny hobbymarkety, ne však knihkupectví či knihovny. Prý také proto, že mohou roznášet infekci. A doufejme, že ne proto, že by si vláda známý aforismus „kdo si hraje (třeba na zahrádce s motykou), nezlobí“ doplnila dalším – „kdo čte, bůhvíco ho napadá“.
Pevně věřme, že Zemanovu radu, jaké že investice do kultury jsou nejdůležitější, hodí ministr Zaorálek, a nejen on, hluboko do jámy zapomnění. Koneckonců, nebylo by radno naslouchat člověku, který věnoval víc pozornosti problému s prasetem svého kancléře Mynáře než problémům kultury.
Příspěvek Jaroslava Veise byl publikovaný 25. 4. 2020 v deníku Lidové noviny.