Jestliže může politická činnost deformovat kulturní sféru, potom také může – v obráceném gardu – kulturní sféra formovat novou – svéprávnou – politiku. Výhodou kulturní sféry je, že se vztahuje ke všem živým i mrtvým, nevýhodou politiky je katastrofální „personalistika“, vedoucí ke znechucení lidu.
Původní název byl „Opoždění“ a reflektoval stav kolektivní mysli kulturně tak či onak zainteresované, apolitické či oklamané části populace, která poněkud naivně věří, že se o jejich doménu bude zajímat kdokoliv z nezodpovědných radikálů pravo-levého polit. spektra, jiným, než zištným, manipulačním či rovnou likvidačním způsobem. Po rozvaze zvítězil přiléhavější název „Dobrošer“, což má nejspíš nějak evokovat dobré vlastnosti šerosvitu, zatím bez konkrétního upřesnění…
Jedná se o hnutí kulturně emancipační, nelevé, nepravé, leč středové, progresivní a suverénní. Česká republika má dispozice k vytváření vazeb se světem na mnohem vyšší a podstatně méně hanebné úrovni, musí ovšem na vlastní kulturu přestat plivat. Úkolem „Dobrošerů“ tedy bude připravovat populaci na příchod kulturního zlatého věku. Toho ovšem může dosáhnout výhradně po všech stránkách zdravá, vzdělaná a sebevědomá společnost, která si uvědomuje, že mezi množstvím drženého majetku a schopností vést svéprávnou politiku není žádné rovnítko. S prázdným břichem, nikomu se žonglovat nechce, ovšem s prázdnou hlavou je to zcela nemožné.
Pokud existují strany/hnutí nesoucí primárně zájmy ekonomické, nacionalistické či dokonce monarchistické a náboženské, které se přitom reálně nezabývají ničím jiným, než prosazováním svých fanatických programů (často pod záměrně zavádějícím názvem a ve všech případech se značně problematickou historií), potom přirozeně může – a měla by – existovat politická entita nesoucí primární zájem kulturní (v nejširším smyslu). Samotná povaha široce vnímané kultury přitom zajišťuje univerzální politický zájem, protože nakonec téměř všechno je s ní nějak spojeno. Od způsobu nasazení zmijovky (fakt je jich víc), přes péči o lesní porosty, po styl jednání osob zvolených do sněmovny. Absence soudnosti veřejných činovníků, nechápajících, že se nacházejí v pozici zaměstnanců obyvatelstva, je bizarní a děsivá zároveň. Prosazování zájmů pramenících z extaticky prožívané nenažranosti, často na úkor vlastních voličů, je pravděpodobně nejčastější jejich „pracovní“ aktivitou. Ukončeme tuto od 90. let min. st. doposud trvající „bažinovou“ epochu, umožňující politické galérce činnosti sloužící výhradně pro zisk imunit či realizace projektů osobního obohacení. Ti, co věří, že „vyčůranost“ je znakem vyšší inteligence zkušených politických „šíbrů“ a pečlivě plánované podvody nejsou zločinem, ale ukázkami umění hospodářských géniů, nemají v politice co pohledávat.
Otázku ekonomie je zjevně nutné pojmout jako zcela aktuální a vysoce žádoucí demontáž oligarchie/kleptokracie, a to při zavádění nové metodiky veškerého zdaňování. Otázku destruktivního nacionalismu řešme důrazem na lokální patriotismus při souběžném oslabování vlivu samozvaných „velmocí“ ve středoevropském prostoru, kde korumpují nejlepší z našich politických myslitelů… Proběhnout by měla také revize seznamu tolerovaných náboženských organizací, reflektující zvrhlou realitu současnosti. Jako samozřejmá se jeví naprostá genderová rovnost, včetně dorovnání platových rozdílů. Podobně se zajištěním přístupu k vedoucím pozicím reálně kvalifikovaným personám, nikoliv aktérům nepotismu.
Bezcharakterní trosky přisazující si ke všeobecnému úpadku veškerenstva, přitroublost apokalyptiků či násilné prosazování zvůle komerčních korporací, to vše musí být odsouzeno. Ukažme populismu prostředníček a obracejme se k chápání, k naději a k budoucnosti – kulturně politickým způsobem. Transparentně a bez postranních úmyslů. Kulturpolitika bude mírumilovná, ale na vše připravená váhana. Neototalitarismy či autoritářské režimy jakékoliv barvy nejsou o pokroku či svobodě, ale o deviantní degradaci dříve dosažených vymožeností lidské společnosti – zavrhněme je!
Začněme tím, že populaci vysvětlíme základní termíny jako např. „demokracie“, „republika“, „sekularismus“, „občanská společnost“, „periferie“, „nepotismus“ či „korupce“, protože i nemalá část středoškolsky vzdělaných osob naprosto netuší o co jde, tak jako netuší, že nemají jen „práva“, ale také „povinnosti“, a to jak vůči všemu živému kolem nich, tak vůči sobě, stejně jako vůči konstruktu známému pod názvem „stát“, když už existuje. Stop pro homo economicus, start pro homo culturalis!