Poslední kamenné kino v majetku města Liberec stále bojuje o své přežití. S Ondřejem Pleštilem jsme si povídali o tom, jak složité je ve městě, které má nemalé ekonomické problémy, vybojovat peníze na kulturu a v jaké fázi je plánovaná rekonstrukce kina. Jakkoli se celý rozhovor točil okolo nedostatku peněz, Pleštil stále věří, že všechno dobře dopadne.
Jako parta architektů jste v roce 2011 založili spolek Zachraňme kino Varšava, protože město chtělo tehdy kino prodat. Před dvěma lety jsem se o kině bavila s vaším kolegou Petrem Hubáčkem. Na konci našeho rozhovoru říkal, že je už vyčerpaný a potřeboval by někomu aktivitu předat. Na žádost o rozhovor jste se nyní ozval vy, takže kolega Hubáček už z iniciativy odešel?
Na konci roku 2017 jsme byli všichni čtyři, co jsme spolek zakládali, velmi vyčerpaní. Tři ze zakládajících členů to chtěli tehdy zavřít, protože jsme už nemohli dál finančně fungovat. Dva z nás si založili rodiny, času a energie bylo stále méně a pro kino jsme pracovali v podstatě zadarmo. Stále se neobjevoval nikdo, komu bychom kino mohli předat, a částečně jsme uvízli ve slepé uličce i kvůli tomu, že dům není náš. Hodně lidí nám říkalo, že jsme si měli dům na začátku koupit a postupně ho zvelebovat. Později se ukázalo jako problematické zvelebovat majetek města, který podléhá různým politickým tlakům. Ve vyjednávání s politickou reprezentací to bylo finančně i emočně obtížné období. Dlouho jsme bojovali o roční nájemní smlouvu. Nakonec se nám na konci roku 2017 podařilo ze strany města vyjednat rozumnou provozní dotaci. Kolegové už ale nechtěli pokračovat a ze spolku odešli, tak jsem se rozhodl provozovat kino na vlastní triko. Přizval jsem si k sobě další lidi a pokračujeme dál. Objevily se i tlaky ze strany města, abychom v kině zůstali v podnájmu od Základní umělecké školy, které by se kino svěřilo do užívání.
A jak byste fungovali?
Přepsat budovu na Základní uměleckou školu se zachováním našeho kulturního provozu by byla cesta do záhuby. Být v podnájmu u školského zařízení by znamenalo, že bychom nemohli v kavárně ani točit pivo. Nicméně rozumná spolupráce se ZUŠ je namístě. Jen chceme, abychom my byli nájemci. Dokonce jsem sám vyběhal povolení (hygienické, požární apod.), aby tam děti mohly být.
Celý rozhovor Kateřiny Přidalové, publikovaný 2. 7. 2019 na webu KreativníČesko.cz, najdete zde.