/ aktuality
Detail aktuality ZPĚT

Tereza Šimůnková: Nejsme paraziti - rozhovor s Terezií Pokornou, šéfredaktorkou Revolver Revue

Stalo se

Práci v literárních časopisech vydrží jen stejně silné nátury, jaké za totality vydržely policejní tlak, s nadsázkou říká šéfredaktorka Revolver Revue Terezie Pokorná.

Nejsme paraziti
Tereza Šimůnková

Práci v literárních časopisech vydrží jen stejně silné nátury, jaké za totality vydržely policejní tlak, s nadsázkou říká šéfredaktorka Revolver Revue Terezie Pokorná.

Na snížení grantů měly nejvíce doplatit literární časopisy, kterým je Ministerstvo kultury chtělo snížit o polovinu. Mají granty na literární časopisy nějaká specifika?
Ministerstvo si patrně neuvědomilo, že škrtem o víc než padesát procent připravuje literárním časopisům totální likvidaci. Nemohou totiž čerpat podporu skoro z žádných jiných zdrojů. Grant pro literární časopisy nevypisuje pražský magistrát, letos ani Český literární fond. Občas se můžou ucházet o dílčí podporu na konkrétní projekt v rámci jednoho čísla, například prezentaci Revolver Revue s obsáhlým blokem o Thomasi Bernhardovi v minulosti podpořilo Rakouské kulturní fórum. Jsou to ale jednorázové a omezené podpory, které ani zdaleka nezajistí celoroční provoz. Proto také odborná grantová komise v čele s Vladimírem Karfíkem odmítla takhle radikálně sníženou částku časopisům rozdělit, protože ví, že by za několik měsíců znamenala jejich konec.

Jak probíhalo financování Revolver Revue dosud?
Loňský rok, o kterém ministerstvo mluví jako o tučném, byl tučný pouze ve srovnání s hubenějšími předcházejícími léty a pouze v uvozovkách. Dostali jsme tolik, že jsme mohli připravit a vydat všechna čísla čtvrtletníku a platit například honoráře, ovšem jejich výši by se zasmál každý, kdo ví, kolik platí deníky nebo komerční časopisy. Ale také loni jsme museli časopis dělat do značné míry na koleně, i když usilujeme o vysokou profesionální úroveň obsahovou, grafickou, typografickou. Redakční tým je malý, drtivá většina z nás se prací pro Revolver Revue neuživí a naprostou iluzí je také představa, že šéfredaktor nebo redaktor sedí u stolu a zabývá se výlučně tím, čím by se zabývat měl, tedy obsahem a podobou časopisu. I v loňských takzvaně ideálních podmínkách jsme s kolegy byli taková děvčata a chlapci pro všechno. Zajišťovali jsme ekonomickou a provozní stránku věci, jednali s tiskárnami, s distribucí, starali se o prodej, reklamu… A když z tiskárny přivezli hotové číslo, vzali jsme rudl a skládali náklad. Nejde o to, že bychom nad nějakou prací ohrnovali nos, ale odčerpává to energii, kterou bychom měli věnovat jiným směrem, který je naší vlastní profesí a pro který máme daleko větší dispozice.

Jak konkrétně snížení grantů ovlivní či už ovlivnilo vydávání Revolver Revue?
Teď je konec prvního čtvrtletí a ministerstvo nám ještě oficiálně neposkytlo podporu vůbec žádnou. První číslo jsme vydali na dluh a ministerstvo uvedli v tiráži v dobré víře, že nám dotaci nakonec přece jenom přisoudí. K dalším specifikům časopisů totiž patří podobně jako třeba v případě divadel nebo galerií jejich pravidelný provoz. Vydávání jednotlivých čísel nelze odkládat, časopis musí vycházet pravidelně, v daném rozsahu a periodicitě, má závazky vůči stálým čtenářům, předplatitelům, distribučním partnerům. Revolver Revue je navíc velmi obsáhlý a mnoho jeho příspěvků má parametry knihy, kterou nepřipravíte ze dne na den. Loni třeba vyšel blok Céline v Čechách, stostránkové dílo, za kterým leží ohromná odborná práce Anny Kareninové, která včetně zahraničních cest určitě zabrala víc než rok. A my v naší situaci takovým autorům nemůžeme dopředu zaručit nejenom honorář, ale ani to, že výsledek jejich práce nakonec vůbec spatří světlo světa.

Pro Lidovky.cz jste stav, ve kterém Revolver Revue vzniká, popsala jako permanentní ohrožení.
Pominu-li pět let, kdy samizdatové Revolver Revui hrozilo ohrožení policejní, neměla snad nikdy existenční jistotu delší než rok. Žijeme ve společnosti, která kultuře opravdu nepřeje. Nemám pocit, že by politické elity mluvily o tom, že je kultura důležitá, a že by lidem v nekomerční živé kultuře vzkazovaly: nebojte se, pracujte, my vám pomůžeme, když budete potřebovat. A pomoc je nezbytná, protože pokud bychom začali myslet především na to, abychom si na sebe plně vydělali, stali bychom se něčím úplně jiným, než jsme. Za dobu, co Revolver Revue dělám, jsem spolupracovala se spoustou nesmírně nadaných, vzdělaných a schopných lidí, kteří chtěli působit v oblasti nekomerční kultury, ale které to udolalo. V jistém smyslu je to jen pro stejně silné nátury, jaké byly za totality schopné vydržet hrozbu či realitu policejního tlaku.

Vnímáte současnou situaci jako konflikt mezi živou kulturou a ochranou památek, které ministerstvo určilo jako prioritu?
Já nemám proti ochraně památek samozřejmě vůbec nic, to spíš ministr Jehlička postavil památky a živou kulturu do jakéhosi konfliktu. Ministerstvo kultury by mělo vědět, že společnost, která se chce vrátit směrem na Západ a likvidovat stopy devastace z doby totality, nejen že nenechá padat památky, ale nebude vytvářet nové ruiny tím, že nechá umřít živé umění.

Pomůžou vám čtyři miliony, které ministerstvo po protestech narychlo přikleplo na záchranu literárních časopisů?
Tak byly prezentovány, ale nevím, jestli je to celá pravda. Za prvé do stejného grantového okruhu jako časopisy spadají i literární sborníky a veškeré literární akce a festivaly. Za druhé tím byl celý tento okruh pouze navýšen na šedesát pět procent loňské sumy, kvůli kterým se bouří ostatní obory, protože jsou likvidační.

(Na dotaz po tiskové konferenci Fórum pro kreativní Evropu, jestli tyto čtyři miliony určil výhradně na podporu literárním časopisům, nebo o ně navýšil celý grantový okruh, Václav Jehlička sdělil: „Já jsem jednal s představiteli grantové komise a oni jsou o tom dobře informováni. Zeptejte se jich.“ Pozn. T. Š.)

Představila byste iniciativu Za Česko kulturní?
Vznikla v posledních týdnech jako reakce na stávající situaci a navazuje na loňskou iniciativu Za Prahu kulturní. Zatímco loni se velmi široká veřejnost oprávněně bouřila kvůli pražským divadlům, letos se situace týká celé země a mnoha kulturních oblastí. Své současné protesty považuje pouze za začátek běhu na dlouhou trať, protože nepředpokládá, že se stane zázrak a přístup Ministerstva kultury a celé vlády ke kultuře se změní ze dne na den. Chceme představitele tohoto státu přesvědčit, že kultura je skutečně jednou z priorit, jak má vláda ve svém programovém prohlášení, že se na ní nevyplatí šetřit a že se ji naopak vyplatí podporovat.

Je důležité si uvědomit, že jde řádově o miliony, což jsou částky z hlediska jiných resortů naprosto směšné. Pár milionů znamená, že v České republice literární časopisy buď budou, nebo vůbec nebudou, že tu budou, nebo nebudou hrát určitá divadla. Ve vyspělejších zemích Evropy se přece nevedou diskuse o tom, jestli podporovat, nebo nepodporovat kulturu, ale vědomě se pracuje s výzkumy, které prokazují, že kultura není žádný parazit.

Jak probíhá komunikace s Ministerstvem kultury?
Ministr kultury buď mlčí, nebo reaguje s velkou prodlevou, případně se vyjadřuje způsobem, který je matoucí a velmi zarážející, viz zmíněné čtyři miliony nebo jeho televizní vystoupení (v Dobrém ránu České televize 25. března, pozn. T. Š.). V něm použil příměru, že se v době krize musí ministerstvo postarat o své vlastní děti, čili o velké příspěvkové organizace, jako je Národní divadlo a Česká filharmonie, a cizí děti, tedy ostatní živá kultura, bohužel musejí jít stranou. To je symbolika na pováženou stejně jako arogance, se kterou nechtěl připustit diskusi s oponentkou.

Zdroj: Daniela Matějková
Kreativita po česku: umělci, pojděte! 

Na náš otevřený dopis účastníkům Fóra pro kreativní Evropu odpověděl (23. března v Lidových novinách, pozn. T. Š.) ministrův tajemník Jan Růžička argumentací připomínající rétoriku normalizačních let: pár lidí si tu prý stěžuje, že se jim rozpadlo „taneční vystoupení, vernisáž či divadelní festival“, zatímco stát musí řešit „odpovědnost za krachující firmy, lidi bez práce“. Živé umění označil Růžička za „osobní zájem“ jednotlivců, který stojí proti zájmu státu jako celku, kulturu postavil proti ekonomickým potřebám země. Nepřipomíná vám to něco?

Jaké by bylo systémové řešení?
Tomu chce právě napomoct iniciativa Za Česko kulturní. Kdyby se konečně podařilo prosadit normu, která je obvyklá ve vyspělejších zemích, tedy jedno procentu na kulturu ze státního rozpočtu, zřejmě bychom se každoročně nemuseli handrkovat o miliony, a někdy dokonce i desetitisíce. Zvýhodněny by měly být daňové odpisy na kulturu, grantový systém by měl mít dlouhodobou stabilitu a pružnější rytmus. Připadá mi například pro obě strany neefektivní a ponižující, že časopis typu Revolver Revue, který vychází tak dlouho, má značný ohlas, je zastoupený ve veřejných a odborných knihovnách tady i v zahraničí, musí minimálně jednou za dva roky grantové komisi znovu předkládat, jak vypadá a co obsahuje. A pak čekat, až se sejdou odborníci a posoudí, jestli mu dají grant. Já vůbec nevolám po nějaké trafice na doživotí, ale po zdravém rozumu, samozřejmě se stálou kontrolou, a po co největší stabilitě celého systému.

Rozhovor vyšel v Literárních novinách, 2009, č. 14, s. 8.

Vloženo: 3. 4. 2009, Zdroj: www.literarky.cz