/ aktuality
Detail aktuality ZPĚT

Chceme jen to, co je běžné všude - rozhovor s producentem Matthewem Stillmanem

Stalo se

Matthew Stillman (* 28. září 1967) by mohl mít kancelář vytapetovanou fotkami, kde pózuje s největšími hvězdami současného světového filmu. Ale zdá se, že je radši, když za něj mluví výsledky jeho práce. Zeď na dohled od jeho pracovního stolu v nenápadné budově na Barrandově pokrývají plakáty celovečerních snímků, které jeho produkční společnost Stillking Films pomáhala přivádět v českých podmínkách na svět.

Chceme jen to, co je běžné všude
Vojtěch Rynda

MATTHEW STILLMAN (* 28. září 1967) by mohl mít kancelář vytapetovanou fotkami, kde pózuje s největšími hvězdami současného světového filmu. Ale zdá se, že je radši, když za něj mluví výsledky jeho práce. Zeď na dohled od jeho pracovního stolu v nenápadné budově na Barrandově pokrývají plakáty celovečerních snímků, které jeho produkční společnost Stillking Films pomáhala přivádět v českých podmínkách na svět. Jsou tu například poslední bondovka Casino Royale, historická lovestory Tristan a Isolda, videoherní Doom, Van Helsing, který na plátno vrátil ta nejklasičtější hororová monstra, nebo filmy o tajných agentech nové generace xXx a Agent bez minulosti. Za rok touhle dobou budou na té zdi viset plakáty ke komiksové adaptaci Wanted s Angelinou Jolie a Morganem Freemanem v hlavních rolích a k druhému dílu fantasy velkofilmů ze světa Narnie vytvořeného spisovatelem C. S. Lewisem. A za dva roky? Mohlo tam být třeba dvaadvacáté dobrodružství Jamese Bonda, ale může se stát, že nepřibude nic. Pokud se nepodaří prosadit zákon, který v České republice nastaví stejné podmínky pro zahraniční produkce jako ve většině okolních zemí.

Stillking Films se od svého založení v roce 1993 podíleli na více než třiceti celovečerních filmech, tisícovce reklam a řadě videoklipů. Jak se během té doby v České republice měnily podmínky?
Dnes máme pobočky v několika zemích, třeba ve Velké Británii, Španělsku, Jižní Africe nebo v Chile, ale ta pražská je největší a spolu s londýnskou nejdůležitější. Praha byla první. Původní záměr tehdy v první polovině 90. let byl přitáhnout do České republiky produkci reklam a filmů, protože jsme měli pocit, že tu pro to jsou vhodné podmínky. Byznys se sem moc nehrnul, a proto jsme nejdřív museli jet do USA, Německa, Francie, Anglie a dalších zemí a všem vysvětlovat, jaká je výhoda natáčet právě tady. Tehdy bylo zvykem natáčet všechno v té zemi, kde sídlila produkční společnost, a jen asi 10 % zakázek se dělalo jinde. Dnes je to něco mezi 70 - 80%. Museli jsme tu připravit podmínky, ve kterých by se produkce cítily dobře a věřily nám, že dodáme, co jsme slíbili.

Jak to probíhalo?
Nejdřív jsme se snažili vytvořit dojem, že Česká republika je pro natáčení atraktivní, a ne nebezpečná. První rok jsme dělali videoklipy pro k. d. lang a Dinu Caroll, režírovali je Jake Scott a Marcus Nispel, a potom jednu japonskou reklamu. Zároveň jsme se snažili produkovat reklamy pro český trh. Uprostřed 90. let se věci začaly odlepovat od země: jakmile si lidé z filmového průmyslu uvědomili, co tu je za výhody, rychle se to rozneslo. V roce 1995 jsme dělali první celovečerák, Tichý úkryt (Hidden in Silence), a o rok později Prsten (The Ring) s Nastassjou Kinski a Michaelem Yorkem. V devadesátém sedmém přišla zakázka pro velké studio, Plunkett & Macleane s Liv Tyler a Robertem Carlylem. A pak už začalo být jasné, že Praha je pro natáčení fakt dobré místo, a zakázky šly ráz naráz. Stahovaly se sem dokonce i filmy, které pražské exteriéry nepotřebovaly, protože se točily celé v ateliéru, ale bylo to pro ně prostě výhodné. V letech 1998 až tak do 2005, 2006 se Praha stala jedním ze dvou tří míst, kam se produkce reklam a celovečeráků hrnuly nejvíc.

Co se stalo pak?
Pak se přeorientovaly jinam. Jiné země začaly poměrně agresivně nabízet výhody a ekonomické pobídky, díky kterým bylo výhodnější natáčet u nich. Zatímco před pěti lety Česká republika soutěžila leda s Kanadou, Irskem a Austrálií, teď je tu i Nový Zéland, Německo, Anglie nebo řada států USA, které pro celovečerní filmy nabízejí patnáctiprocentní daňové pobídky. Čechy tak ztrácejí svoji pozici produkčního centra áčkové kvality a posouvají se ze špičky první ligy do béčkové, céčkové kategorie.

Od čeho se tahle pozice odvíjí?
První věc je infrastruktura: zkušený štáb, ateliéry a technika. Druhá věc jsou lokace pro natáčení. A třetí − náklady. Deset let tu tohle všechno fungovalo ruku v ruce. Infrastruktura je pořád skvělá, lidé ze štábu jsou na vynikající úrovni, tvrdě pracují, dávají do toho všechno. Studia jsou fajn. Lokace se nezměnily, jsou lepší než na většině jiných míst. Pro ubytování zahraničních produkcí je Praha pořád ideální, lidem se tu líbí. Ale ztratila se ekonomická konkurenceschopnost. Vlády jiných zemí pochopily, jak velkou hospodářskou vzpruhu může pro ekonomiku představovat natáčení zahraničních filmů, a všechny na to zareagovaly rychleji než ta česká. Kvůli tomu jsou ohrožena pracovní místa dvaceti, třiceti tisíc lidí, kteří se v Čechách ve filmovém průmyslu živí, a tratí na tom i celé hospodářství. Spousta lidí přitom vložila mnoho tvrdé práce do toho, aby se Česká republika co do filmové produkce dostala na prestižní místo. Je frustrující dívat se, jak ho ztrácí.

Laici si jako první velkou zahraniční produkci, která se u nás odehrála, pamatují Mission: Impossible (1996). Byl to opravdu takový průlom?
Spíš brzda. Ano, byl to první velký film, ale ve skutečnosti jen přiživil strach, který měly zahraniční produkce z natáčení v cizině − totiž že tu nebudou ideální podmínky a navíc se je někdo pokusí okrást. Producenti M:I se netajili tím, jak byli z natáčení v Čechách rozčarovaní: dali si například do novin inzeráty, kde popisovali, jak to tu měli těžké. Tenhle incident zastavil slibný vývoj. Trvalo několik let, než jsme se z toho vyhrabali a investorům venku došlo, že jsou tu skvělé pracovní síly a že se tu dá natáčet produktivně a v transparentních podmínkách. Pak přišel boom.

Další z laického hlediska zlomový film byl Návrat do Cold Mountain (2003), který se natáčel v Rumunsku. Právě v souvislosti s ním se rozhořely první diskuse o tom, že ten boom nemusí trvat věčně a že velké zahraniční produkce se můžou stěhovat jinam...
Ano, byla to první velká produkce v Rumunsku, ale stejně jako M:I to působilo zavádějícím dojmem. Tady točit nemohli, potřebovali kopcovitou krajinu jako odněkud ze Severní Karolíny, která tu prostě není. Ale až v Rumunsku jim došlo, že tam sice mají lokace, ale ne infrastrukturu. Proto si nakonec přivezli stovky členů štábu odjinud, čímž se jim výroba hrozně prodražila: pak totiž musíte platit dopravu, hotely a další náklady. Návrat do Cold Mountain Rumunsku moc nepomohl, ale upozornil na něj. Potom tam vznikla spousta nízkorozpočtových filmů, díky čemuž se chybějící infrastruktura nakonec vytvořila. Štáb se tam svoji práci učí za pochodu. To samé se děje v Budapešti, kde se před pěti lety nic netočilo a teď nevědí, kam dřív skočit. A to je ten hlavní problém: když Česká republika proaktivně neposkytuje ekonomické pobídky, nechává ostatní země, aby ji dohnaly.

Jaké služby vlastně Stillking Films zahraničním producentům poskytuje?
Technicky to funguje tak, že podepíšeme smlouvu se zahraničním studiem, natočíme film a odprodáme jim zpátky negativ. Oni film financují a většinou nad ním mají nějaký stupeň kreativní kontroly. V některých projektech se po umělecké stránce angažujeme víc, v některých míň. Některé jsme i pomáhali financovat: V rámci Evropské úmluvy o filmové koprodukci jsme měli přístup k penězům z Velké Británie nebo z Německa, týkalo se to třeba Casina Royale, Doomu nebo Tristana a Isoldy. Ale pak se v UK a v Německu změnily daňové zákony, takže se jejich peníze můžou použít jen pro filmy natáčené tam. To nám odřízlo tyhle prostředky, kvůli čemuž jsou tu filmy zase o něco dražší.

Jak vypadá časový harmonogram zakázky?
Záleží na velikosti filmu. Přípravné práce obvykle trvají dvanáct až dvacet týdnů. Natáčí se od osmi do čtyřiadvaceti týdnů. Dvanáct až čtrnáct týdnů dotahujeme do konce: Celou postprodukci normálně neděláme, ale zajišťujeme třeba offline střih a další věci. Ale liší se to. Třeba Narnia II, kterou děláme teď, bude od začátku do konce trvat rok. Casino Royale zabralo taky skoro rok, jiné filmy trvají čtyři měsíce.

V lednu 2005 jste v rozhovoru pro Prague Post předpověděl, že když česká vláda něco neudělá, budou s Českou republikou o velké filmové zakázky za pět až deset let soutěžit země jako Rumunsko. Jste překvapen, že to šlo takhle rychle?
Ne. Když má něco, co říkám, vyjít v angličtině nebo v zahraničí, snažím se nezdůrazňovat, jak negativní důsledky s sebou absence ekonomických pobídek nese. Když mluvím pro český tisk, zdůrazňuji to víc. To, že česká vláda pro filmový průmysl nic nedělá, zatímco jiné vlády ano, vytváří o České republice za hranicemi velmi negativní obrázek. Reálný odhad tehdy byl dva tři roky - a to se i vyplnilo. V roce 2005 byla Praha zahraničními filmy nabitá k prasknutí, ale pak to začalo upadat. Jenom Stillking Films tehdy dělali osm filmů, ale v roce 2006 jen dva a letos taky dva. A jsou tu i další produkce.

Jaké jsou rozpočty filmů jako je Narnie II nebo Wanted?
O tom nemůžu moc mluvit. Ale jsou to velké filmy - které se příště budou natáčet jinde. Režisér Edward Zwick, který dělal třeba Krvavý diamant nebo Posledního samuraje, teď pracuje na filmu Defiance s Danielem Craigem. Před třemi lety by ho točil tady, ale nakonec ho bude dělat na Ukrajině.

V jiném rozhovoru jste říkal, že v době, kdy jste zakládal Stillking Films, byl Londýn pro tenhle druh podnikání příliš nepružný a byrokratický, zatímco Praha byla mnohem dynamičtější, protože jsme tu neměli tolik zákazů a omezení. Dá se říct, že tehdy byla absence zákonů výhodou, zatímco dnes je brzdou?
Ano i ne. Dřív tu třeba nebylo tolik omezení ohledně lokací. Po vstupu do EU je se vším daleko víc papírování. Na druhou stranu - lidi na radnici v čele s panem Bémem se snažili být maximálně nápomocni, kdykoliv mohli. Město bylo ochotné, lidé z technických profesí dávali do práce všechno, celková atmosféra byla velmi vstřícná. Teď je tu víc zákonů, ale ne těch správných. Správný zákon by byl ten o ekonomických pobídkách, jenže místo zákonů o umožňování přibývají zákony o omezování.

Co přesně by měl stát udělat?
Když se sem přijede točit film, 27 až 32 % z jeho hrubých nákladů je přímý přínos pro české hospodářství. Nechceme nic jiného, než dvacetiprocentní daňové pobídky; to samé, co je v Maďarsku. I tak by do státní kapsy tekly značné peníze. Je potřeba to udělat už jen proto, aby tu lidé od filmu vůbec měli práci, protože dosavadní objem produkce se za stávajících podmínek nedá udržet. V Maďarsku to funguje tak, že náklady na film převezme banka nebo jiná společnost, která si pak pětinu odepíše z daní. Ministerstvo financí se vyhne papírování, je to výhodné pro stát a funguje to; v Budapešti už čtyři roky. Je ostuda, že česká vláda není tak proaktivní jako maďarská, tím spíš, když má ty výhody takhle přímo před očima.

Takže přestože záleží i na infrastruktuře a lokacích, nakonec jde vždycky hlavně o peníze?
Ano. I když v Maďarsku nejsou tak dobré lokace a infrastruktura jako tady, stejně se vyplatí točit tam. Ale s těmi penězi je to složitější. Třeba těch 27 až 32 % z hrubých nákladů na film, co jdou státu: rozdíl mezi nimi a dvaceti procenty, které by se odepisovaly z daní, by přece mohl jít na podporu české kinematografie. Vznikly by tak fantastické podmínky pro nové české filmy a stát by to nestálo nic!

Dá se odhadnout, o jaké investice stát přichází tím, že se zahraniční produkce stěhují jinam?
Nového Bonda jsem odhadl na 100 miliónů dolarů. Ale jsou tu další filmy, které se natáčejí v Londýně, ale být tu pobídky, děláme je my. Některé jsou dokonce větší než Bond, třeba Jeho temné esence: Zlatý kompas. Nedá se to říct přesně, ale jde třeba o 400 milionů dolarů ročně.

Hrozí, že čeští filmoví profíci budou odcházet za prací jinam?
To už se děje. Například Disney teď chce točit film ve Španělsku, kde jsou pobídky a všechno - ale chce český štáb. Všechny výhody, snad kromě daní z příjmů, připadnou Španělsku. Když vláda filmový průmysl nepodporuje, tak se prostě přesune jinam. Češi teď vůbec hodně cestují: spousta jich dělá například na Hellboyovi 2 v Budapešti. Kaskadéři, kostyméři, lidi od kamery, všechny profese. Třeba Černá Dahlia, která byla loni nominovaná na Oscara za kameru, měla český kamerový tým, ale natáčela se v Bulharsku. Takže tu ještě ke všemu dochází k odlivu lidského potenciálu.

Je evidentní, že problém s chybějící státní podporou kinematografie má mnohem víc rovin. Co například turismus? Měla by vláda počítat s tím, že se diváci rádi přijedou podívat na místa, kde se natáčely jejich oblíbené filmy?Samozřejmě! Vždyť kolik tisíc lidí denně navštíví takové ateliéry Universal Studios?! Je to obrovská atrakce. Když lidé slyší, že tu jsou Brad Pitt a Angelina Jolie, hned se o Praze mluví víc. Tuhle jsme s Pittem točili na Národní a sledovaly to snad tři tisíce turistů. Nepřijeli sem kvůli tomu, ale budou o tom doma určitě vyprávět. A to kolem toho města vytváří auru, která pak přitahuje další lidi a byznys.

Před dvěma roky, když se zdejší situace začala horšit, jste řekl: “Deset let jsme se pražský filmový průmysl snažili budovat a propagovat. Jít jinam by mi rvalo srdce osobně i profesně.” Ještě jste tohle stanovisko nepřehodnotil? Ne, pořád se na to dívám takhle, odejít by bylo bolestné. I když tu celovečeráků ubývá, není to jediná věc, kterou děláme. Máme spoustu dalších aktivit, třeba reklamy. Ale je smutné vidět, jak přichází vniveč něco, co stálo spoustu sil vybudovat nejen mě, ale tisíce lidí, jen proto, že to nedostává dostatečnou podporu. Místní filmová komunita tu vytvořila prostor pro spoustu příležitostí - a udělala to vlastními silami. A teď potřebuje jen trochu pomoct, protože tenhle byznys je založený na konkurenci.

Mluvíte o té komunitě jako o celku, ale přitom jsou tu i další produkční společnosti. Jaké máte navzájem vztahy?
Dobré! My šéfové produkcí jsme sice konkurence, ale zároveň tvoříme jen hrstku lidí proti těm dvaceti tisícům, co tu u filmu pracují. A ti vstávají každý den v šest ráno, z práce se dostanou nejdřív v osm, pracují naplno, dělají to takhle deset let a dávají do toho duši. Takhle se vytvářejí hodnoty - a to je na tom to nejdůležitější. Pomohli jsme jiným filmařům, aby své filmy natočili líp, než by to dokázali jinde. A zároveň z toho něco měla i Česká republika. Vědět, že filmová komunita něčím přispěla téhle zemi, je možná největší blaho, jaké lidé z té branže můžou cítit.

Je smutné, že se filmařům běžně vytýká, kolik peněz potřebují, ale málokdo přitom vidí tyhle hodnoty.
Je to zvláštní. Politici si myslí, že je v pořádku strkat peníze do továren na auta, protože to přináší tisíce pracovních míst. Nechápou ale, že filmový průmysl funguje úplně stejným způsobem. Přinášíme pracovní místa, stát z nás má užitek - a ještě přihazujeme něco navíc.

Co vás čeká po dokončení druhé Narnie? Už se rýsují nové kontrakty?
Zatím ne. Možná se tu bude dělat část Narnie trojky, ale to ještě není jisté.

Rozhovor byl publikován v časopise Time In, září 2007, č. 9.

Vloženo: 12. 11. 2007